Pravidelně Vás budeme informovat o nově přidaných položkách a odborných článcích u nás na webu.

Newsletter


    Přidejte si nás

    Search

    Ars Longa Antique

    Zpracování lnu, předení a tkalcovství

    Zpracování lnu
    Len je textilní plodina, která se po dozrání během srpna vytrhala a svázala do
    malých snopů a následně usušila, například na půdě.

    Zpracování lnu byl velice náročný proces. Tobolky a další nepotřebné části se ze
    stonku nejprve odstraňují pomocí drhlenu. Drhlen se používal k jedné
    z počátečních fází, k tzv. drhnutí. Len se totiž vytrhával ze země celý i s kořeny
    a hlavičkami, aby vlákna zůstala co nejdelší pro snadnější předení a po usušení
    se stonky lnu drhly nebo tloukly. Drhleny byly velké kovové hřebeny, ve spodní
    části se dvěma hroty, aby se daly zarazit do trámu pro snadnější použití. Drhleny
    mohly být poměrně velké, až 30 zubové. Právě přes tyto zuby se protahovaly
    stonky a hlavičky lnu, čímž se odstraňovaly. Semena z hlaviček se buď schovala
    na další setbu nebo se z nich vylisoval olej. Stonky se pak máčely a sušily
    v pazdernách a následně lámaly na trdlicích.

    Trdlice je další starý ruční nástroj na zpracování lnu. Trdlování tak patřilo
    k jedné z dalších fází procesu výroby lněné tkaniny, při které se používaly velké
    dřevěné trdlice. Ke stojanu se žlábky byla upevněna páka s břity, která zapadala
    do žlábků v podstavci. Stonky se do trdlice dávaly napříč, posouvaly se a
    pohybem páky lámaly. Tím se dokázalo narušit tuhé pazdeří, které se muselo
    odstranit. Jeho zbytky se ještě vyčesávaly na vochlích.

    Vochle a vochlice byly staré nástroje, které se používaly v poslední fázi procesu
    zpracování lnu, než se přešlo k jeho předení. Vochle většinou měly podobu
    širokého prkénka s hustými kovovými hřeby, mohly se držet v ruce nebo se
    zasadily do dřevěné konstrukce. Lněné stonky se švihnutím protahovaly skrz.
    Pro výrobu hrubé pytloviny stačilo koudel česat jen jednou, pro výrobu jemnější
    látky se pročesávala až čtyřikrát, pokaždé na vochli s hustším hřebenem. Po
    vochlování zbyl chumáč jemných vláken, který se dál spřádal. Stejně jako
    mnoho jiných nástrojů i vochle byla nezbytným vybavením každé zemědělské
    usedlosti.

    Předení textilních vláken
    Kolovrat je starobylý stroj ke spřádání rostlinných i živočišných textilních
    vláken. Býval výbavou mnoha stavení a hospodářství. Až do konce středověku
    se vlákno a vlna spřádalo pomocí ručního vřetene, které bylo ve 13. století
    posléze vylepšeno o kolo, které usnadňovalo jeho roztáčení. Produktivita
    přadlem byla poměrně malá, upříst materiál na jednu košili trvalo cca 10 hodin.

    Velkým pokrokem se tedy stal kolovrat, který snížil dobu předení asi na
    polovinu. Jeho vynález se datuje do německých oblastí konce 15. století.
    Zpočátku byl poháněn ručně, později šlapáním. Existovaly dva typy –
    horizontální a vertikální kolovrat. Rozdíl spočíval v umístění křídlového vřetena
    – pokud bylo nad kolem se šlapadlem, jednalo se o vertikální, pokud bylo vedle
    kola, jednalo se o horizontální kolovrat. V průběhu dalších století se nadále
    vylepšovaly. Po vynálezu moderních velkých spřádacích strojů ale kolovraty
    z venkova nezmizely a ženy často předly pro potřebu rodiny. Maximální výrobní
    výkon dosažitelný s kolovratem se udává zhruba 350 metrů příze za hodinu.
    Nejčastěji se předlo v zimně, kdy nebyly žádné jiné zemědělské práce. Předlo se
    při společných večerech, kde bývali přítomni i muži. V horských oblastech se
    někdy předlo až do první světové války.

    Hotová příze se následně měřila pomocí motovidla, na které se navíjela. Ze
    spředených nití se pak tkalo plátno na tkalcovském stavu.

    Tkalcovství
    Vytváření textilií patří k jedné z nejstarších lidských činností, první doklady
    pochází z oblastí blízkého východu již z doby před zhruba 10 tisíci lety. Tato
    činnost se samozřejmě postupem času dále zdokonalovala. Na našem území se
    tkalcovství začalo šířit již před počátkem letopočtu, přímé doklady o tkaní látek
    ze lnu nebo vlny máme i z Velké Moravy.

    Tkalo se pomocí tkalcovského stavu, jednoduchého tradičního nástroje na
    výrobu tkanin. Další rozvoj tkalcovství přišel na přelomu 13. a 14. století, kdy
    vznikaly první tkalcovské cechy. Nejstarší známý doložený cech je pak z roku
    1403 z Olomouce. Od novověku se tkalcovství stále častěji stávalo obživou
    obyvatel spíše podhorských a horských oblastí. Velkou část výroby si lidé
    ponechávali na vlastní užitek – bylo to zboží významné hodnoty a často součást
    svatebních darů nebo dědictví. Zaměstnanci statku často dostávali plátno jako
    část naturálního platu. Později bylo tkaní plátna a předení lnu vyhlášeno za
    svobodnou živnost a tato činnost se započala rozvíjet v manufakturách. Data
    ukazují, že koncem 18. století se zpracováváním lnu, vlny nebo bavlny živilo
    odhadem na 350 tisíc lidí. V 19. století pak začalo zpracování lnu dostávat
    klasický průmyslový charakter.

    X