Zpracování lnu, předení a tkalcovství
Zpracování lnu
Len je textilní plodina, která se po dozrání během srpna vytrhala a svázala do
malých snopů a následně usušila, například na půdě.
Zpracování lnu byl velice náročný proces. Tobolky a další nepotřebné části se ze
stonku nejprve odstraňují pomocí drhlenu. Drhlen se používal k jedné
z počátečních fází, k tzv. drhnutí. Len se totiž vytrhával ze země celý i s kořeny
a hlavičkami, aby vlákna zůstala co nejdelší pro snadnější předení a po usušení
se stonky lnu drhly nebo tloukly. Drhleny byly velké kovové hřebeny, ve spodní
části se dvěma hroty, aby se daly zarazit do trámu pro snadnější použití. Drhleny
mohly být poměrně velké, až 30 zubové. Právě přes tyto zuby se protahovaly
stonky a hlavičky lnu, čímž se odstraňovaly. Semena z hlaviček se buď schovala
na další setbu nebo se z nich vylisoval olej. Stonky se pak máčely a sušily
v pazdernách a následně lámaly na trdlicích.
Trdlice je další starý ruční nástroj na zpracování lnu. Trdlování tak patřilo
k jedné z dalších fází procesu výroby lněné tkaniny, při které se používaly velké
dřevěné trdlice. Ke stojanu se žlábky byla upevněna páka s břity, která zapadala
do žlábků v podstavci. Stonky se do trdlice dávaly napříč, posouvaly se a
pohybem páky lámaly. Tím se dokázalo narušit tuhé pazdeří, které se muselo
odstranit. Jeho zbytky se ještě vyčesávaly na vochlích.
Vochle a vochlice byly staré nástroje, které se používaly v poslední fázi procesu
zpracování lnu, než se přešlo k jeho předení. Vochle většinou měly podobu
širokého prkénka s hustými kovovými hřeby, mohly se držet v ruce nebo se
zasadily do dřevěné konstrukce. Lněné stonky se švihnutím protahovaly skrz.
Pro výrobu hrubé pytloviny stačilo koudel česat jen jednou, pro výrobu jemnější
látky se pročesávala až čtyřikrát, pokaždé na vochli s hustším hřebenem. Po
vochlování zbyl chumáč jemných vláken, který se dál spřádal. Stejně jako
mnoho jiných nástrojů i vochle byla nezbytným vybavením každé zemědělské
usedlosti.
Předení textilních vláken
Kolovrat je starobylý stroj ke spřádání rostlinných i živočišných textilních
vláken. Býval výbavou mnoha stavení a hospodářství. Až do konce středověku
se vlákno a vlna spřádalo pomocí ručního vřetene, které bylo ve 13. století
posléze vylepšeno o kolo, které usnadňovalo jeho roztáčení. Produktivita
přadlem byla poměrně malá, upříst materiál na jednu košili trvalo cca 10 hodin.
Velkým pokrokem se tedy stal kolovrat, který snížil dobu předení asi na
polovinu. Jeho vynález se datuje do německých oblastí konce 15. století.
Zpočátku byl poháněn ručně, později šlapáním. Existovaly dva typy –
horizontální a vertikální kolovrat. Rozdíl spočíval v umístění křídlového vřetena
– pokud bylo nad kolem se šlapadlem, jednalo se o vertikální, pokud bylo vedle
kola, jednalo se o horizontální kolovrat. V průběhu dalších století se nadále
vylepšovaly. Po vynálezu moderních velkých spřádacích strojů ale kolovraty
z venkova nezmizely a ženy často předly pro potřebu rodiny. Maximální výrobní
výkon dosažitelný s kolovratem se udává zhruba 350 metrů příze za hodinu.
Nejčastěji se předlo v zimně, kdy nebyly žádné jiné zemědělské práce. Předlo se
při společných večerech, kde bývali přítomni i muži. V horských oblastech se
někdy předlo až do první světové války.
Hotová příze se následně měřila pomocí motovidla, na které se navíjela. Ze
spředených nití se pak tkalo plátno na tkalcovském stavu.
Tkalcovství
Vytváření textilií patří k jedné z nejstarších lidských činností, první doklady
pochází z oblastí blízkého východu již z doby před zhruba 10 tisíci lety. Tato
činnost se samozřejmě postupem času dále zdokonalovala. Na našem území se
tkalcovství začalo šířit již před počátkem letopočtu, přímé doklady o tkaní látek
ze lnu nebo vlny máme i z Velké Moravy.
Tkalo se pomocí tkalcovského stavu, jednoduchého tradičního nástroje na
výrobu tkanin. Další rozvoj tkalcovství přišel na přelomu 13. a 14. století, kdy
vznikaly první tkalcovské cechy. Nejstarší známý doložený cech je pak z roku
1403 z Olomouce. Od novověku se tkalcovství stále častěji stávalo obživou
obyvatel spíše podhorských a horských oblastí. Velkou část výroby si lidé
ponechávali na vlastní užitek – bylo to zboží významné hodnoty a často součást
svatebních darů nebo dědictví. Zaměstnanci statku často dostávali plátno jako
část naturálního platu. Později bylo tkaní plátna a předení lnu vyhlášeno za
svobodnou živnost a tato činnost se započala rozvíjet v manufakturách. Data
ukazují, že koncem 18. století se zpracováváním lnu, vlny nebo bavlny živilo
odhadem na 350 tisíc lidí. V 19. století pak začalo zpracování lnu dostávat
klasický průmyslový charakter.