Description

Ruku v ruce s rozvojem chemie a technologického pokroku byly podnikány pokusy vylepšit stávající ruční palné zbraně a přijít s rychlejšími a jednoduššími možnostmi nabíjení a střelby. Ve 30. letech 19. století se tak začal používat nový typ zámku tzv. perkusní. Tento systém používal k zažehnutí střelného prachu v hlavni zbraně měděné kapsle (zápalky), které byly naplněny třaskavinou a následně nasazovány na trubičku spojenou s hlavní (piston). Rozněcovaly se úderem napnutého kohoutu. Zpočátku se tyto zbraně nabíjely stále ještě zepředu, kam se vsypal střelný prach a pomocí nabijáku se vtlačila střela. Rovněž významným vylepšením bylo širší užívaní drážkovaných hlavní, které mimo jiné zpřesňovaly střelbu. Nově se také začaly zaváděl podlouhlé projektily místo čistě kulových. Ty měly lepší balistické vlastnosti a rychlost letu byla tím pádem mnohem vyšší než u kulových. Zbraň byla díky perkusnímu zámku spolehlivější, a to i za vlhčího a větrnějšího počasí.
Výhod nového systému střelných zbraní samozřejmě téměř okamžitě začala využívat armáda. Palebná síla pěchoty byla rozšířením pušek s perkusním zámkem s drážkovanou hlavní podstatně zvýšena. Například za krymské války (1853-1856) se projevila zdrcující převaha drážkovaných perkusních pušek britských a francouzských vojáků, kteří díky nim mohli vést přesněji mířenou palbu na delší vzdálenost. Zastaralé ruské pušky s hladkými hlavněmi měly dostřel cca 230 metrů, kdežto pušky Britů a Francouzů mohly cíleně střílet až na vzdálenost 900 metrů.
Počátkem druhé poloviny 19.století se pak začínají objevovat perkusní zbraně nabíjené zezadu tzv. zadovky, což přinášelo opět řadu dalších výhod. Především se střelba stala ještě rychlejší, protože střelec nemusel pokaždé ústí hlavně otáčet k sobě. Rovněž zde začal vývoj prvních jednotlivých nábojů. Historicky velmi známé je použití nového typu zadovek pruskou armádou v bitvě u Hradce Králové roku 1866.