Kovářství patřilo k tradičním řemeslům. Protože kováři ale pracovali s ohněm, bylo zároveň považováno za velice tajemné – řemeslo tak bylo obklopeno mnoha mýty a pověrami, kováři jsou často zmiňováni také v lidových písních a literatuře. K základnímu náčiní patřily kovadlina, kladivo a kleště. Kovářství obecně původně zahrnovalo spoustu vysoce specializovaných odvětví zpracování kovu. Během středověku se ale od kovářů oddělují nožíři nebo mečíři a platnéři, později se oddělilo také kovolitectví nebo zámečnictví. Kovářství koncentrované ve městech se pomalu začalo měnit na spíše umělecké řemeslo a jejich dílny byly často za hradbami, kvůli prevenci požáru. V druhé polovině 19. a v první polovině 20. století se kovářství nacházelo v útlumu, poptávka se oživila až během 60. let. Podkovářství je řemeslo úzce související s kovářstvím a zabývá se samotnou výrobou a posléze připevněním podkov ke kopytům zvířat. Za první podkováře jsou považováni již Keltové. Historie podkovářství je spjata s kovářstvím a teprve v 19. století vzniklo podkovářství jako specializované řemeslo. Většina nářadí, které podkováři potřebují, je součástí každé běžné kovárny. Podkovářské nářadí lze pak rozdělit podle účelu na nářadí sloužící k podkování a nářadí sloužící k výrobě podkov.