Bednářství a bečvářství patří ke starým tradičním řemeslům. Bednáři vyráběli velké nádoby, které sloužily k ukládání různých plodin nebo tekutin, především na vesnických usedlostech. Řemeslo se postupem času a vývojem rozdělilo na bednáře a bečváře. Bednáři vyráběli běžné dřevěné nádobí jako štoudve, vany a škopky, bečky, necky, různé džbery, vědra nebo máselnice z měkkého dřeva a obruče používali rovněž dřevěné. Bečváři naopak vyráběli hlavně bečvy, sudy a kádě z tzv. sudoviny, tedy tvrdého dubového dřeva a obruče používali většinou kovové, především železné. Podle tohoto řemesla jsou také odvozena stará česká příjmení Bednář a Bečvář. Mezi jejich povinnosti kromě samotné výroby ale také patřila údržba sudů, především těch, které byly obecní a užívaly se například na hašení požárů. Výroba dřevěných nádob zakulaceného tvaru byla obecně velice náročná a složitá, k nejnáročnějším zakázkám pak patřil velký sud na tekutinu. Bečvář nejdříve vyhobloval ze dřeva desky (tzv.dužiny), ze kterých se sud dále tvaroval. Pokud byly obruče dřevěné, často se používaly vrbové hole, nicméně typičtější byly obruče železné. Sudy určené pro speciální použití pak často podléhaly předepsaným mírám. Bednářství a bečvářství časem opět splynulo dohromady, ale výroba levnějšího kovového nádobí toto tradiční řemeslo pomalu vytlačila.