Chodsko a Chodové

Chodsko je historická etnografická oblast v okolí západočeského města Domažlice. Chodové
zde obývali několik vesnic v okolí – jednalo se například o
Chodov, Újezd, Postřekov, Stráž, Tlumačov, Mrákov, Starý Klíčov, Chodskou Lhotu
nebo Pocinovice.

Chodové byli statutárně svobodní sedláci, kteří měli za úkol vykonávat strážní službu na
západních hranicích Čech. Zároveň střežili dvě důležité obchodní stezky z Bavor do Čech. Za
tuto službu získali během středověku a novověku mnoho výsad, které jim dávaly prominentní
postavení ve feudálním systému. Chodové díky nim byli osobně svobodní a podléhali pouze
králi, rovněž měli i vlastní samosprávu sídlící přímo v Domažlicích na Chodském hradě.
O Chodech jako o svébytném regionálním etniku můžeme vůbec poprvé nalézt zmínky již
v Dalimilově kronice. Zde je popsáno, jak v bitvě u Brůdku dopomohli k vítězství českého
vévody Břetislava I. nad německým císařem Jindřichem III. Jejich úkolem mělo být obsazení
přilehlého lesa a pobití těch, kteří utíkali z boje.

Prvním privilegium získali Chodové od Jana Lucemburského. Až do počátku 17. století jich
od dalších českých panovníků dostali celkem 24.

Chodové disponovali dokonce vlastní pečetí, kde byla vyobrazena typická čakana, tedy
okovaná hůl se sekyrou, hvězdy a nápis: „Chodové z Domažlic“. Měli také svůj prapor, na
němž byl nejprve znázorněn pár vysokých plstěných bot, který byl později nahrazen
vyobrazením psí hlavy – Chodům se často říkalo Psohlavci. Přeneseně díky jejich psím
společníkům, kteří s nimi střežili příhraniční oblasti.